Rozpustná ryba

... když zavřou hřbitov, promění se můj hrob v bárku, která se lehce drží na moři. V bárce nikdo není, jen tu a tam prosvitne skrze cáry noci žena se zvednutýma rukama, jakási galionová figura mých snů, jež podpírá nebe. Jinde, snad na selském dvoře, si žena pohazuje několika kuličkami modřidla, které vzplanou ve vzduchu jako nehty. Kotvy obočí žen, zde je to, co chcete říci. Den byl jen jednou dlouhou slavností na moři. Ať už stodola stoupá či klesá, je to otázka jediného skoku v krajině. Kdyby snad pršelo, bude čekání snesitelné v tomto domě beze střechy, k němuž se ubíráme a který je postaven z mnohotvarých ptáků a okřídlených zrn. Ohrada kolem domu mne ani v nejmenším nevytrhuje ze snění, je nedovřená na straně moře, na straně citů vystavených na odiv, moře, jež ustupuje jako dvě milosrdné sestry. Toto je příběh druhé ze sester, kuličky modřidla a komparsisty, který se brzy objeví. Na měkké bárce ze hřbitova se pomalu otevírají květy, hvězdy. Hlas říká: „Jste připraveni?“ a bárka se neslyšně vznese. Pluje nízko nad zoranými poli, na jejichž nápěvu vám pramálo záleží, je ale prastarý a obtáčí se kolem opevněných hradů. Bárka rozežene večerní mlhu, jen její bílé vlasy se vrátí do stájí na statku potaženém nocí, jež je veškerou bedlivostí, které nejsme schopni. Jakási rudá rostlina zachumlává jednu stranu bárky jako obrovská ohnivá hříva. Neviditelná posádka hrubě vyhání opožděné motýly, a když světlo v tom lese oběšenců dostoupá až k oprátce větví a začne tříštit kameny na cestě, jen cestář, kterého má každý za blázna, si vzpomene, že zvednutou rukou sebral ze země diamantový náhrdelník těžší než ty nejtěžší řetězy. Tato bárka, v níž se slasti dne již vyčerpaly, se v očích těch, kteří dokážou prohlédnout, mění na sněhobílou vlečku, neboť překlenuje most pokroucený větrem. Vlečko z prachu a písku, ptáci tě klovou a ty se občas odtrhneš, abys pohlédla na bolestně krásnou tvář, nezapomenutelnou jako hlubiny bahna. Zdalipak je pravda, že za bouřlivých dní ustrneš v ušlechtilém víru listí a uchvátíš to nejlepší, co ve mně je? Mlčenlivá bárka, dlouhá jako zapomnění, plýtvá vzduchem přerývaných výdechů, a my to nezpozorujeme ...