VÍRA A VYZNÁNÍ

ČLOVĚK OSOBNĚ JAKO APRIORI UNIVERZÁLNÍ

Budu klást symboly víry ve formě zvláštních axiomů, a vysvětlím tak, že víra, již považuji za niternou nebo „sou-substanciální“ imanenci Člověka, nemůže být vyznávána jinak než ve formě axiomů vyprázdněných z teologického smyslu, ale užívajících teologických pojmů a terminologie. Toto generické uspořádání podle víry, náboženství, jeho aparátů, dogmat a vyznání stvoří jedinečné náboženství označené objektivním symbolem nebo prvním pojmem „Kristus“. Odtud pochází objektivní náboženská, zde křesťanská a možná nepodstatná charakteristika této zpovědi víry. Abychom objasnili její možnost, je nezbytné definovat, nakolik to jen lze, a zaujmout co nejuniverzálnější generickou pozici, ne-filosofii, která ne-reflektujícím způsobem odkrývá generickou podstatu víry.

Člověkem-osobně rozumím více axiomů, které v sobě zahrnují další. Nazveme je takto: 1. Reálno jako radikální imanence žitého, a tedy žité-bez-života nebo reálno-bez-reality, oddělené axiomatickou „definicí“ „od“ veškeré reality nebo „od“ světa. 2. Reálno jako forma apriori, forma imanentní a žitá, ale apriori pro svět, zajišťující danost světa redukovaného na své předurčené-bytí člověkem. 3. Reálno jako určující instance nejuniverzálnějšího vědění, toho, které se vztahuje ke světu nebo ke své vlastní formě (a nejen ke svým izolovaným obsahům), reálno teologicko-filosofické v jeho strukturách, jimiž je forma-svět par excellence.

Člověk-osobně je apriorní ale reálný, nikoli substanciální nebo o sobě a pro sebe, a radikálně imanentní. Prázdná identita veškeré substance, a tedy identita každého subjektu a atributů je apriori univerzální pro světské univerzálie. Budu nazývat „generickým“ spíše než „filosofickým“ to hledisko a ty axiomy, které „protiřečí“ filosofické logice tím, že ji užívají. Neutvářejí meta- ani para-filosofii. Ne-filosofie není ani nad ani jednoduše vedle filosofie, ani filosofie ani topologie neurčují její esenci.

Víra a matematika jsou dvěma pilíři, na nichž od novověku spočívá teologicko-filosofická forma světa. Ale novověk vychází z jejich nezralé kombinace pod autoritou filosofie. Nezbývá než je myslet každou zvlášť jako důsledek Člověka-osobně, určit ne-teologii paralelně vůči ne-epistemologii. Existuje více typů univerzálních a heterogenních vědění svého druhu, které produkují své vlastní pravdy – emanují z vědy, umění, náboženství, lásky, ekonomie, politiky, a nikoli jen čtyři a jediná filosofická „pravda“ či polopravda, pravda-bez-vědění, jejichž několik nuancí je provázáno do systémů. Ale generické je ještě něčím jiným, a sice Pravdivostí-bez-pravdy, která se nezaměňuje ani s věděním o pravdě prvotin, ani s pravdou-bez-vědění filosofie. Není více jejich syntézou, jejich doplněním, ale jednou provždy lidskou Identitou v poslední instanci filosofie a jedním z jejích charakteristických znalostí pravdy. V „ne-náboženské“ formě klademe například generickou identitu víry poslední instance a náboženství, specifického náboženství. A to ve formě myšlení-vědy, v matematické formě (a jejím aspektu mathese spíše než mathématu), tedy ve formě vědy a epistemologie. Nová zkušenost ne-náboženského, která již není predikátem Člověka, ale nějakým druhem „post-dikátu“, nepřidává k reálnu nic z víry (která je Reálnem). Je to tedy náboženské (reáně-) transcendentální. Ne-náboženské je jednoduché jako víra, je univerzální, ale nikdy ne totalizující nebo totalitní jako náboženství. Je jednoduché a nereflektované, bez hutnosti dvojakosti a komplexity náboženství.