O Hérodotově zlovolnosti

1. Mnoho lidí, milý Alexandře, už oklamal Hérodotův styl, protože je prostý a nenamáhavý a snadno přechází z předmětu na předmět; ale ještě více lidí toto zakusilo vzhledem k jeho charakteru. Je totiž nejen znakem krajního bezpráví, jak říká Platón, jestliže se někdo chce zdát spravedlivý, ač takový není, ale i skutkem vrcholné zlovolnosti předstírat vlídnost a prostotu, a být naprosto nesnesitelný. <A z takových lidí právě to rád činí Hérodotos, když některým lichotí nejohavnějším pochlebnictvím, jiné pomlouvá a osočuje. Až do nynějška se však nikdo neodvážil usvědčit ho ze lži, už používá> obzvláště vůči Boióťanům a Korinťanům, ačkoli se toho nezdržel ani vůči některým jiným. Myslím, že mi přísluší hájit mé předky a zároveň pravdu právě proti této části jeho spisu; vždyť kdyby někdo chtěl uvést všechny jeho lži a výmysly, bylo by zapotřebí mnoha knih. Nicméně

        mocná je Přemluvy tvář,

{855} jak říká Sofoklés, zejména když její řeč má takový půvab a takovou sílu, že umožňuje skrýt jak ostatní nesmysly, tak i charakter pisatele. Filippos říkal Řekům, kteří od něj odpadali a přidávali se k Titovi, že sice na sebe berou obojek hladší, ale budou ho nosit déle. Hérodotova zlovolnost je vskutku hladší a měkčí než zlovolnost Theopompova, ale dotýká se a zraňuje více, tak jako jsou větry, které skrytě pronikají úzkou štěrbinou, ostřejší než ty, které proudí volně.
Zdá se mi, že je lepší postihnout v hlavních rysech, co jsou obecně stopy a znaky výkladu nikoli čistého a dobromyslného, nýbrž zlovolného, a pak probírat každý z jednotlivě zkoumaných případů, zda je s tím v souladu.